Předem vám chci naklást na srdce, že tohle je můj příběh, moje cesta, moje názory. A každý, respektive každá na tohle hodně osobní téma nahlíží svým hodně osobním pohledem. Nechci proto dělat z ničeho, co vám tady budu vyprávět, nějaké dogma. Je to jen můj pohled na věc. Moje životní cesta. Jestli si z toho vezmete něco pozitivního, co vám pomůže nebo co vás přesvědčí, že nejste “divné”, bude mi velkým potěšením a ctí.
Jako ženy jsme se právě ocitly na historickém mezníku, kdy nejen že vykonáváme stejně odpovědné pracovní pozice, jako muži, ale konečně začínáme nahlas říkat, že si za stejnou práci zasloužíme i stejné finanční ohodnocení. Konečně začínáme mluvit o tématech, která byla donedávna společensky tabu: o poruchách příjmu potravy, o nutnosti změny vnímání našeho těla, o odlišné sexualitě, o tragédiích potratů, o žárlivosti a nepřejícnosti mezi ženami. A mateřství, respektive dobrovolné vzdání se mateřství k těmhle tématům patří.
1. VÁŠ ŽIVOT JE JEN VÁŠ
Jak jsem už řekla, tlak okolního světa je v poslední době enormní. Kolikrát už jste slyšely otázky typu: “Kdy se budete brát?”, “Kdy založíte rodinu?”, “Víš, že nikdo nemládne, už máš nejvyšší čas…”. Ve dvaceti vám to přijde úsměvné, ve třiceti vám to začne lézt na nervy a ve čtyřiceti už si připadáte jako v blázinci (jen netušíte, kdo je zřízenec a kdo diagnostikovaný). Když budete chvíli rolovat svým facebookovým nebo instagramovým profilem, každý druhý post ohlašuje zásnuby, svatbu nebo těhotenství, odhaluje pohlaví nenarozeného dítěte… Jasně, jsou to vaši přátelé, takže se radujete s nimi. Ale proto, že to je JEJICH CESTA, kterou si ONI vybrali. VY si můžete vybrat cestu úplně JINOU. Tohle není soutěž, není tady vítězů, není rozhřešení, která cesta je dobrá a která špatná. Prostě každá je jiná.
2. JAK TO ŘÍCT NAHLAS?
Povím vám na rovinu, pro mě tohle rozhodnutí a všechno co s ním souviselo, bylo extrémně snadné díky mým úžasným rodičům. Nikdy mě k ničemu nenutili, vždycky mě nechali se rozhodnout ve všem svobodně. Když jsem se jich nedávno ptali, jestli jim to není líto, že si nemůžou hrát s vnoučetem, můj zlatý tatínek prohlásil rezolutně: “NE! Já chci svatej klid.” Maminka prohlásila něco v tom smyslu, že má jen jedny nervy. A oba svorně dodali, že i tohle je jen moje rozhodnutí, za které si ponesu následky (ať v dobrém nebo špatném) jen já sama a oni nemají nejmenší právo mi do tak závažného rozhodnutí mluvit.
3. A PROČ JSEM TEDA “débéčko” (dobrovolně bezdětná)?
Já odpovídám tak, že jsem děti nikdy nechtěla. Tečka. Většinou se tedy dočkám odpovědi “Aaaaa, ty ses rozhodla obětovat dítě kvůli kariéře.” To mě pokaždé rozesměje. Na kariéru kašlu a žádnou oběť jsem neučinila. Jen jsem prostě chtěla žít život podle sebe. A ruku na srdce, to minimálně prvních 15 let s dítětem opravdu nejde.
K mému rozhodnutí možná přispěl i fakt, že mi umřela moje mladší sestřička. Umřela hned po porodu, nikdy jsem jí nepoznala. Ale ta hrůza, kterou jsem viděla v máminých očích kdykoli jsem někam odjížděla, ve mě zůstala pořád. A tak nějak vykrystalizovala v přesvědčení, že bych ten šílený strach o své dítě nedokázala zvládnout tak, abych mu v jeho životě spíš neublížila, než pomohla.
A poslední důvod – úplně popravdě, abych citovala klasika, nemyslím si, že je na mě cokoli reprodukování hodného.
“My ženy potřebujeme trochu víc upřímnosti, o trochu víc vznešenosti a mnohem míň odsuzování.”
Pro někoho to znamená, že mi přilepí nálepku “povrchní a sebestředná” nebo třeba “bojácná”. A zase se dostáváme na začátek mého povídání – není “správná nebo špatná” cesta, je jen VAŠE cesta. A nejdůležitější je, abyste byli dobrým a šťastným člověkem. Jestli s dětma nebo bez, na tom už zas tolik nesejde ;-).
Chápu, že tohle je hodně intimní téma, ale když k němu budete chtít cokoli sdělit, ať už pro mě nebo pro ostatní posluchače, budu moc ráda.
S láskou
vaše
