Jsem jasným důkazem toho, že studium vám k ničemu není, když nestudujete to, po čem toužíte. Protože buď (jako v mém případě) byl pořád ještě komunismus, moji rodiče nebyli ve straně, takže na kreativní školu jsem mohla rovnou zapomenout. Anebo (to ve většině případů) v 15 letech nemáte tušení, co by vás vlastně bavilo.
Odmaturovala jsem už po revoluci, a měla jsem pocit, že mi svět leží u nohou. Už jsem nechtěla trávit dny ve školních lavicích. Byla jsem odhodlaná objevovat svět. Nenechala jsem si po matuře ani týden volna a hned jsem začala projíždět inzeráty s pracovními nabídkami.
Prošla jsem snad třemi firmami a zjistila jsem, že zvedat telefony je fajn, ale moc se toho nenaučím. V každé jsem vydržela nanejvýš 2 měsíce. Čtvrtá práce už se aspoň vzdáleně podobala mému snu – začala jsem pracovat jako asistentka ve firmě, která distribuovala filmy do kin.
Přes to jsem se dostala až k pozici asistentky produkce na výrobě zábavných pořadů pro TV Nova. Za rok jsem pracovala v produkci na natáčení filmů a televizních reklam, už jako samostatná produkční. A někdy v té době jsem produkovala reklamu, při které jsem poprvé prozřela – potkala jsem na ní kostýmní výtvarnici a zamilovala se. Teda ne do ní, ale do té práce. Přesně v tu chvíli to všechno klaplo do sebe. Hadry! To je to, po čem jsem vždycky toužila.
Svou první šanci jako samostatná stylistka pro jednu reklamu na nosní kapky jsem totálně podělala. Byl to naprostý propadák a dlouho jsem o sobě pochybovala. Ale nevzdala jsem to. Věděla jsem, že styling je to, co mě bude provázet celý život.
Postupem času jsem chtěla být módě nějak blíž a v tu dobu začaly v Čechách poprvé vycházet módní časopisy. Na Elle jsem si netroufla, ale nějakým záhadným způsobem jsem se tak dlouho vnucovala do Ženy a život, která v tu dobu začala produkovat původní českou tvorbu a ne jen přebírat články z Polska. A zůstala jsem tam pár let. Byla to obrovská škola. Všechno jsem sama vymýšlela, psala, stylovala, produkovala focení, jezdila po světě a fotila módní editorialy. K tomu jsem se ještě pokoušela studovat publicistiku a pořád ještě stylovala reklamní focení, protože tam se daly vydělat peníze (a to vlastně platí dodnes).
Na té své cestě jsem potkávala spoustu lidí, kteří měli posléze na mou kariéru obrovský vliv. Takhle jsem se třeba dostala z Ženy a život do časopisu Elle: Kamarádka produkční hledala novou práci, já jsem věděla, že v redakci pánského časopisu Maxim někoho hledají, takže jsem jí to hned zatepla volala. A když tam pak nastoupila, na první velké focení najala mě. Stylovala jsem Simonu Krainovou na titulku. Ta fotka měla tak obrovský úspěch, že mi jeden den zavolala šéfredaktorka časopisu Elle, který patřil do stejného vydavatelství jako Maxim, a nabídla mi práci módní redaktorky.
V Elle jsem zůstala pár let a došplhala až na pozici ředitelky módy. Byly to tenkrát nádherné časy. Časopis vlastnil jeden konkrétní člověk, který měl vizi a ne zahraniční konglomerát, který se s vámi nikdy nepozná osobně. Tenkrát jsme si opravdu focení vymýšleli, nekopírovali nikoho. Byla jsem taky první, kdo kdy z České republiky odjel na oficiální fashion week. Zařídila jsem si akreditaci nejdřív do Milána, abych si vyzkoušela, jaké to vůbec je a jestli to zvládnu, dřív než vyrazím na ten nejdůležitější, do Paříže.
Po pár letech v Elle mě oslovila head hunterská agentura a navrhla mě na pozici šéfredaktorky časopisu Glamour, který vydává Conde Nast, stejné vydavatelství, které ve světě vydává i Vogue. V Čechách chtělo licenci koupit německé vydavatelství. Byla to úžasná příležitost. Celou nově vytvořenou redakci odvezli do Hamburku, kde jsme téměř rok pracovali na prvních číslech. Po roce se ovšem přišlo na to, že licence od Conde Nast je tak drahá, že se nikdy nebude mít šanci v Čechách zaplatit. Odmítla jsem nabídku zůstat ve vydavatesltví a pracovat pro další z jejich časopisů a dostala jsem královské odstupné.
V tu chvíli nastal ten velký zlom – přerod ze zaměstnance v zaměstnavatele. Rozhodla jsem se, že si vezmu odstupné a založím z něj svou vlastní firmu. Netušila jsem, co budu dělat, ale věděla jsem, že už chci být odpovědná jen sama sobě.
Ještě teď si pamatuju, jak jsem s bandou svých přátel seděla v nějaké zaplivané hospodě a vymýšleli jsme název. A tak vznikla Backstage. Moje úplně první firma, která sice měla super název, ale žádného klienta.
Ve stejnou dobu jeden z mých přátel začal dělat marketing pro obchodní centrum Nový Smíchov a vymyslel pro ně časopis, který by dostávali zákazníci zdarma. A kdo uměl dělat časáky? Ano, já se hlásím. Mimochodem s tím dotyčným jsme doteď kamarádi a pořád spolu pracujeme na různých projektech.
Když už jsem dělala styling pro šest obchodních domů, najednou jsem zjistila, že v Čechách chybí stylisti, kteří dokáží fakt máknout a dělat tuhle šílenou práci se mnou, nebo ideálně místo mě. Abych já měla čas na psaní, produkci a chod firmy jako takové.
A přesně v tu chvíli se zrodil nápad – založit Školu stylu, která bude školit budoucí stylisty.
Škola prošla různými názvy a kurzy stylingu se za těch 11 let existence změnily k nepoznání. Ale doteď si pamatuju své první studenty.
Když to tak poslouchám, zní to opravdu jako když se všechno stalo nějakou náhodou. Ale to je jen zdání. Mezi rokem 1994, kdy jsem stála na chodníku s maturitním vysvědčením a dneškem, jsem mnohokrát měla pocit, že to vzdám a půjdu dělat někam účetní. Díky bohu, že mě to vždycky včas přešlo. Několikrát jsem neměla ani na jídlo a netušila, kde vezmu peníze na nájem. Za tu dobu jsem dvakrát zažila syndrom vyhoření a totální kolaps. Dvakrát jsem se nebezpečně přiblížila bankrotu. Ale nevyměnila bych jeden rok, ani minutu. Protože každý má svůj sen a povinnost za ním jít. I když třeba v určitých životních fázích ten sen nemá přesné obrysy.
S láskou
vaše
